Don Quijote de la Těšnovice

Je čas na malé ohlédnutí. V červenci 2015 se na mě jako na zastupitele města obrátilo několik občanů Těšnovic, s žádostí o pomoc. O Těšnovicích jsem do té doby věděl, že to je ta dědina na kopečku za městem, kde si při průjezdu všichni poutníci zacpávají nosy. Ačkoli dominantou obce by měl být kostel, všichni si jako první vybaví areál velkokapacitního vepřína. Nikoli chlívek, ale haly, a v nich 2 000 prasnic, plus něco přes 9 000 prasat ve výkrmu. To je samozřejmě zdroj všudypřítomného zápachu v širokém okolí a hlavně v obci, kde jsou obytné domy jen pár desítek metrů od velkochovu. Stav stejný od sedmdesátých let, kdy nějaký génius rozhodl o naprosto nevhodném umístění provozu živočišné výroby tak velkého rozsahu. Ale co s tím teď? "S čím vám můžu pomoct?", ptal jsem se s jistou nedůvěrou, že rozumné řešení tohle prostě nemá. Odpověď zněla: "no, ono je to špatné, ale může to být ještě horší". Tehdy jsme se sešli a těšnovická parta mi vysvětlila podstatu dnešního problému. Na farmě se má rozšířit výkrm prasat na dvojnásobek, tedy asi na 18 000 kusů. Začali jsme se tedy společně o celý projekt zajímat a ptát se, jak to bude fungovat, protože o dvojitý smrádek sousedé "kupodivu" nestojí. Chtěli jsme záruky, že se už tak špatná situace se zápachem ještě nezhorší, že slibované technologie, zejména tzv. "pračky vzduchu", budou účinné. Jenže ouha, záruky jsme nedostali, jen mlžení a mlčení. Provozovatelé vepřína s námi prakticky nikdy vážně nejednali, a snažili se povolení ke stavbě a provozu získat úřední cestou a u soudů. Nezbylo, než se bránit. Nechali jsme si vypracovat odborné posudky na záměr a plánované technologie, načež nastalo několikaleté soudní martýrium. Nekonečné a drahé, zprvu připomínající marný boj Dona Quijota proti větrným mlýnům. Shánět peníze na právníky byl úděl posledních sedmi let a moje hluboká úcty těm, kteří to nevzdali a vybírali po dědině příspěvky na právníky, jako kdysi předkové na Národní divadlo. Člověk by řekl, že znečištěné ovzduší, to je přece problém města a jeho úřadů? Omyl, když zhruba před rokem přednesli těšnovičtí problematiku na Zastupitelstvu města Kroměříže, místní politiká reprezentace v drtivé většině vzkázala něco v tom smyslu, že je to soukromý problém občanů. Vedení v čele se starostou Němcem a čtyřmi místostarosty se zmohlo jen na sérii dobrých rad, kterak jsme to měli všechno dělat jinak. Navíc vše okořeněné mediálními invektivami paní redaktorky Janouškové. Ale to už je jedno. Upřímně, nic jinoho jsem nečekal. Prima, jede se dál. Přes další peripetie optimistický závěr - koncem roku 2021 se skupině těšnovických občanů pod vedením Lubora Letfuse podařilo dosáhnout průlomového rozsudku, který nám dal za pravdu. Boj vyčerpávající, ale podstatný je výsledek. Kdyby se těšnoviční nechali ukolébat sliby, bylo by vymalováno. Dnes by měli za humny dvakrát tolik prasat a dvakrát tolik kejdy se vším, co to obnáší. Bez záruky, že budou slibované technologie účinné. Happy end? Částečně. Zatím ticho po pěšině. Nadále se nebráníme jednání na odborné úrovni. Pokud investor prokáže, že pračky vzduchu a další slibovaná technika nejsou jen šidítko pro odvedení pozornosti občanů a pro potřeby papírové války, ať klidně staví a chová. Dokud ale nevyjednáme s provozovatelem vepřína jasně dané, vymahatelné a transparentní podmínky fungování, neustoupíme.
Richard Kreml