Čarodějnické procesy a Květná zahrada, jak se to rýmuje?

Se sochami, památníky a s pojmenováním ulic či náměstí po významných osobách je často svízel. Po slavném odhalení přichází často stěhování a přejmenovávání, což se zdá býti českým národním sportem, disciplínou, ve které jsme fakt dobří. Zvlášť, když si sami dokážeme naběhnout na vidle, tak jako vedení kroměřížské radnice, které se rozhodlo bez jakékoli debaty postavit památník biskupu olomouckému, Karlovi II. z Liechtensteina – Castelcornu.
Kroměřížský zámek a zahrady zažily časy dobré i zlé. Lidská paměť na to horší rychleji zapomíná. Ale kdo zapomene, je prý odsouzen k zopakování zapomenutého. Po prosincové schůzi zastupitelstva města Kroměříže si proto dovolím připomenout události víc než 300 let staré.
Lidé nejsou černobílí a i velké osobnosti mají své stíny. Karel II. z Liechtensteina – Castelcornu přivedl do Kroměříže řadu sochařů, štukatérů, architektů a malířů, nad jejichž prací žasneme dodnes a dáváme jim punc světového dědictví UNESCO. Málokdo si uvědomuje, že ve stejné době se děly jedny z nejhrůznějších lidských tragédií, jaké Morava pamatuje – čarodějnické procesy v Šumperku a ve Velkých Losinách. Tedy v kraji, který spadal pod správu olomouckého biskupství. Biskup je zaujat svým životním dílem, za jeho zády tepe hrůzné kladivo na čarodějnice. Kdo by se zabýval čímsi, co se děje v jakýchsi Losinách. Neštěstí, zoufalství, krev a hrůza, mučení, popravy – to vše je daleko.
K moci se tam jako správce biskupského panství a inkviziční soudce dostává zkrachovalý student práv Boblig z Edelstadtu, jehož hrabivost a cynismus neměla obdoby. Vynalezl dokonalý stroj na peníze. Na koho Boblig ukáže, je zatčen, donucen k přiznání a upálen. Drobný, leč podstatný detail - podle zákona připadal majetek odsouzených vrchnosti a svůj podíl získával také inkvizitor. Čím bohatší oběť, tím lépe.
V kraji zavládla atmosféra strachu, šířilo se udavačství. Kdo našel odvahu ozvat se, byl sám postaven před inkviziční soud. Největší překážkou pro Bobliga byli poctiví duchovní diecéze, faráři, kteří se při zpovědi na smrt odsouzených obětí dovídali hrůzné podrobnosti o vynucených přiznáních k nesmyslným zločinům, o mučení, kterým inkvizitoři nutili udávat další nevinné lidi. Faráři věděli, jakému nebezpečí se vystavují. Ne každý našel odvahu. Farář Pabst našel cestu až k samotnému biskupovi - marně, biskup faráře pokáral za neslušný způsob, jakým tribunál obvinil a poradil mu, aby se soudcům nepletl do díla. Pan biskup zřejmě neměl náladu na stížnosti. Budoval v Kroměříži Libosad. Nerušit! Další hranice vzplály…
Další na řadě byl vzdělaný a mezi farníky vážený šumperský děkan Lautner. Jenže příliš vidí Bobligovi pod prsty. Píše biskupovi dopisy, burcuje, žaluje. Je třeba se ho zbavit. Boblig shání "usvědčující materiál". Vynucené výpovědi zatčených obviňovaly děkana z pořádání orgií s démony na Petrových kamenech pod Pradědem. Roku 1680 je Lautner zatčen a se svolením biskupa Caslelcorna surově mučen, deset dní bez přestávky, až se ke smyšleným obviněním „přiznal“. Z hořící hranice pak do poslední chvíle volal svatá jména a hlasitě se modlil, takže přihlížející pochybovali, zda byl upálen ďáblův spřeženec, nebo svatý mučedník.
Šumperské panství mezitím procházelo hospodářským úpadkem. Bobtnala jen biskupská pokladna, ze které se platí ten zázrak umění a krásy - Květná zahrada. Pokud čekáte na happy end, tak bohužel - soudce Boblig v osmdesáti letech odešel na odpočinek a poslední léta svého života strávil v poklidu, zaopatřen jměním svých obětí.
Jak by se vyvíjela histotrie. kdyby si biskup našel chvilku ověřit stížnosti, které mu „potížisté“ předkládali? Nejspíš by řádění masového vraha s úředním razítkem zastavil. Staletí uplynula, zahrady zůstávají. Je pozdě soudit někoho po 340 letech. Ale je dobré najít v historii poučení a nezapomenout, že velký zakladatel barokních zahrad v Kroměříži má na rukou krev. A stále si připomínat, že funkce není jen křeslo, ale i zodpovědnost za konání své i svých podřízených.
Život jde dál a pokrok je aspoň v tom, že se nepohodlní lidé neupalují. Ale jinak, jako by se čas zastavil. Pokus postavit pomník Castelcornovi, podloudně, aniž by záměr aspoň projednalo zastupitelstvo, je podraz a nestoudnost. Je jedno, jestli zodpovědní počítají s tím, že na zločiny čarodějnických procesů si u Květné zahrady málokdo vzpomene, nebo dokonce smrt sto dvanácti nevinných lidí považují za historický detail. Z obojího se zvedá žaludek.

pozn.: ilustrační obrázek z filmu Kladivo na čarodejnice