Jsem lékař, ortoped, pocházím z Přerova. Někdy z legrace říkám, že jsem v Kroměříži už skoro 30 let v exilu, ale faktem je,že mě přirostlo tohle město k srdci. Jsem 12 let zastupitelem města, což má jednu nevýhodu, už se celkem vyznám a nenechám se tak snadno opít rohlíkem. Mám pocit, že to má smysl, až tak moc času mi to nesežere a když některé věci nevytáhnu na Zastupitelstvu na světlo boží, nikdo jiný to pravděpodobně neudělá. Čímž jsem samozřejmě "oblíbený" u starosty a u hromady místostarostů. Zjistil jsem skvělou věc - žádná partaj není sbírkou svatých, všude jsou mizerové, ale také lidé slušní a schopní. 15 let jsem členem Strany Zelených, což je prima strana, kde skvělí lidé převládají, protože kariéristé dávno přelezli jinam. Kabát převlékat nebudu, když už jsem to vydržel tak dlouho.
Když si něco myslím, tak si za tím stojím, i když to není zrovna většinový názor. Někdo tomu říká, že jsem tvrdohlavý. Není to moc pohodlná vlastnost pro život, ale někdy s ní dosahuji překvapivé výsledky. Třeba pánové Čunek a Gazdík by mohli vyprávět. To, že jsme se s hrstkou podobně tvrdohlavých kolegů pustili do boje po vzoru Davida proti Goliášovi, považuji za největší úspěch svého působení v politice. Změnili jsme mocným plány a Kroměřížská nemocnice má znovu perspektivu. Samozřejmě to ale není jen moje zásluha, byť si neskromně myslím, že jsem na barikádě nebyl jen do počtu. Bylo by dobré, kdyby si občané města vzali jedno poučení boje o nemocnici - že ne každý, kdo na bilboardu říká, jaký je patriot, dokáže se za město také postavit, když jde do tuhého. V kauze "nemocnice" mnozí komunální politici hráli mrtvého brouka, jiní vesele kandidovali s Gazdikem a někteří dokonce hlasovali s Čunkem. Dobré je, že teď aspoň víme, kdo je kdo.
Sedět doma a nadávat u televize k ničemu nevede. Když politiku nebudou dělat slušní lidé, budou za nás rozhodovat druzí, a my se budeme jen tlouct do hlavy.
Mezi mé záliby patří sport všeho druhu, nejvíc volejbal, kolo. A pasivně v posledních letech fotbal - fandím Slovácku, které vlastně podporuje naše rodina i aktivně, když hlídáme naše malé vnuky, aby jejich tatínek mohl hrát a maminka fandit. Rád cestuji po zemích vzdálenějších i po naší krásné vlasti. Jsem fandou zážitkové pedagogiky, u nás propagované Prázdninovou školou Lipnice. A to nejpodstatnější – jsem šťastný taťka dvou rošťáků a nezbedný manžel své úžasné a hodné ženy.
